Bleskáè (naše interview)

Rozhovor do tohoto čísla časopisu nám poskytl pan arcibiskup Karel Otčenášek.

Mùžete nám prozradit svùj vìk?

78 roků a 7 měsíců - stejně jako papež. Svatý otec je o měsíc mladší než já.

Kde jste se narodil?

V Českém Meziříčí - asi 20 km odtud. Je to asi tak na hranici kraje Boženy Němcové a Aloise Jiráska - mimochodem bych řekl, že vypravěčské umění tohoto spisovatele sice hodnotíme, ale musím připomenout, že naši národní historii zcela vědomě zkreslil- a někde hodně. Hlavně osobnosti některých katolických kněží a tím i církve. Už jejich věřící sami se tehdy proti tomu velmi ohrazovali, ale on jim odpověděl, že psal román a tam si může spisovatel vymýšlet. Jenže lidé, když tyto kněze neznali, přijali to, co on si o nich vymyslel, za pravdu.

Máte sourozence?

Mám ještě jednu sestru, dvě mi už zemřely.

Mùžete nám øíci, jaké je její povolání?

Vyučovala náboženství, potom když se vdala, starala se o rodinu a děti.

Jaké bylo vaše dìtství?

Velmi krásné a radostné, i když jsem vyrůstal ve skromných poměrech. Můj tatínek byl venkovský řemeslník, byl kolářem - to vy už dnes ani nevíte, co to vlastně dělal, že? Nu a jako na venkově jsme měli pronajatý kousek políčka a co k tomu patřilo. Už jako děti jsme se musely přičiňovat a doma i v tom malém hospodářství pomáhat, i u příbuzných a sousedů. Ale neměnil bych s nikým!

Jaké školy jste vystudoval?

Nejdříve jsem chodil do obecné školy a potom do měšťanky- to bývalo 5 a 3 roky, tedy jako dnešní základní. Po prvním roce měšťanky jsem nastoupil do 2. třídy Arcibiskupského gymnázia v Praze a po maturitě do královehradeckého kněžského semináře. Odtud mne tehdejší pan biskup poslal do Říma a tam jsem absolvoval Filozofickou a Teologickou fakultu Lateránské univerzity.

Jaký jste byl ve škole žák?

Neměl jsem větší problémy s učením. Myslím, že mohu říci, že jsem se snažil učit se. Věděl jsem, že moje studia stojí mnoho obětí rodiče i sourozence.

Který pøedmìt jste mìl rád?

Teď se asi zasmějete: náboženství a tělocvik. S tím prvním jsem to bral ale vážně, ne že se " to moc nemuselo učit ". Já jsem denně chodil do kostela panu faráři ministrovat, to jsem tam v létě v zimě musel být v 7 hodin. Však vy, když chcete vyniknout, musíte také trénovat! Sám vidím tady kluky, jak ráno chodí na trénink s hokejkami a bruslemi už také v těch 7 hodin. Nu a tělocvik jsem měl rád jako většina chlapců. Cvičil jsem rád. Hráli jsme házenou, basket, volejbal i kopanou- však jsme měli jako první v celé obci kopací míč, který jsme získali sbíráním nějakých nálepek či obalů od čehosi. Bavily mě různé soutěže a přitahoval mne i skautintg. Jen jsem právě na tohle všechno měl vždycky málo času.

Umíte hrát na nìjaký hudební nástroj?

Teď už vůbec ne, ale hrával jsem trochu na trubku ve studentské kapele a také jsem se učil hrát na harmonium.

Èím jste chtìl být jako malý?

Od mala jsem chtěl být knězem jako náš pan farář, kterého jsem měl moc rád.

Kdy a proè jste se stal vìøícím?

To je otázka! Byl jsem pokřtěn týden po svém narození, to byla naprostá samozřejmost. A u nás doma se opravdu nábožensky žilo. Rodiče, a hlavně maminka, byli pro mne vzorem života podle víry. Samozřejmě i pan farář a potom moji profesoři na gymnáziu - zkrátka nevzpomínám si, že bych byl někdy nevěřil.

Jak jste se dostal k tomuto povolání?

Podívejte, i přirozeně je dobře, když si můžete vybrat podle svých vloh a co děláte rádi - a ovšem co je správné. Ale kněžství, to je ještě otázka Boží vůle. To je pro vás trochu nepochopitelné, viďte? Ale je to tak: kněze si volí Bůh sám, a koho volá, vede ho tak, aby toto povolání našel. A tak to bylo i se mnou.

Od kterého roku jste byl biskupem a jak dlouho jste arcibiskupem?

Biskupem jsem už skoro půl století, od roku 1950, arcibiskupem dva měsíce.

Co obnáší vaše práce?

Teď vypomáhám Otci biskupu Dominikovi, kde mě potřebuje. Mám na starosti komisi "Spravedlnost a mír", nemocné, hlavně po náboženské stránce a celostátní duchovní vedení tělovýchovné a kulturně náboženské vzdělávací organizace Orel, k níž jsem kdysi před jejím zrušením nacisty a potom komunisty sám patřil.

Berete své povolání jako poslání nebo jako povinnost?

Jako vážné poslání svěřené Bohem a Církví pro štěstí všech.

Èím je pro vás církev (víra)?

Církve si velice vážím jako vzácné učitelky evropských i dalších národů a jako své duchovní matky. Víte, kdo skutečně zažije její mateřskou péči, ten ji za svou matku pokládá. A víra - to je obrovský Boží dar a můj nejvzácnější poklad. Přál bych vám a každému, abyste to pochopili.

Èeho jste se musel v životì vzdát?

Kdybych to měl brát za celý život, nebylo by toho málo - žádný člověk nemůže mít všechno. Když jsem odešel do Prahy a pak do Itálie, vzdal jsem se vlastně domova - řekl bych definitivně. A potom - při každém loučení se už člověk něčeho vzdává. Nebylo pro mne lehké žít po léta daleko od Hradce Králové, když jsem si byl vědom, že mám za tuto diecézi odpovědnost. Nesmím ani zapomenout, že jak víte, se římskokatolický kněz zříká vlastního rodinného života, jehož si velmi vážíme. Hlavně jsem se ale musel stále vzdávat svého volného času. Vždycky jsem cítil potřebu být stále k dispozici farníkům a diecézanům i všem spoluobčanům a mnoha známým z ciziny. A musel jsem se zatím vzdát i dávného přání napsat uceleně úvahy o Duchu Svatém a všeobecném přátelství. Třeba to ještě dohoním. Ale potvrdím vám, že čeho se člověk pro Boha vzdá, On mu bohatě nahradí.

Litoval jste nìkdy svého rozhodnutí?

Pokud máte na mysli to základní rozhodnutí být knězem, tedy ne, nikdy! Ani když to na začátku v kriminále vypadalo, že budu pro víru popraven.

Je to velká odpovìdnost být arcibiskupem?

To jistě ano. Ale já jsem se jím stal až po předání diecéze svému nástupci. Je to tedy pro mne čestný titul - odpovědnost za vedení diecéze leží už na ramenou Otce biskupa Dominika. Jinak ovšem má každý křesťan, tím spíš kněz a biskup, přispívat svým dílem k celosvětovému apoštolátu, aspoň příkladem a modlitbou.

Co všechno obnáší tato funkce a jaké podmínky musí splnit èlovìk, který jí chce dosáhnout?

Abych řekl pravdu, nevím, že by někdo z našich biskupů a z těch, které znám, o tuto "funkci" usiloval. Každý si je vědom toho, že Pán Ježíš řekl: " Komu bylo více dáno, od toho se bude víc žádat". Platí to ovšem každému člověku, tím spíš tomu, kdo převzal spoluodpovědnost za spásu těch, kteří mu byli svěřeni. Kdo to bere vážně, musí být připraven, jak to čteme v Bibli, dát jako dobrý pastýř i svůj život za své ovce - nepatří už sobě, ale jim, všem. Žít toto svědectví víry, to žádá ukázněnost a věrnost Bohu, Církvi, vlasti i sobě samému.

Jak slavíte Vánoce nebo jiné køesanské svátky?

I to je služba, ne odpočinek. Posuďte sami: vánoční a sváteční bohoslužby v katedrále a jiných kostelích i soukromé v kapli, spousta návštěv a blahopřejné korespondence - na to bych sám určitě nestačil - různé vánoční besídky, koncerty, veřejná setkání ... . To všechno je velice náročné na čas. Upřímně přiznám, že přes všechnu krásu svátků si trochu oddechnu, když už jsou za námi.

Vysvìtlete nám, jak se mùže z prostého knìze stát biskup, arcibiskup, papež?

Z rozhodnutí Svatého otce a řízení Boží Prozřetelnosti. Takový kněz se musí osvědčit v apoštolské práci ve farnosti i stylem svého života, musí mít předpoklady, že bude dobrým pastýřem věřících, musí být věrný Církvi a ovšem musí mít i potřebné znalosti a přehled, aby se uměl orientovat i ve veřejném životě, musí mít rád lidi. A papež je volen v přísně tajném hlasování sborem všech kardinálů.

Jaký je Váš životní sen?

Aby byli všichni otevřeni tajuplnému Božskému Duchu Svatému, jeho moci, lásce a moudrosti, jenž všecky spřáteluje i navzájem mezi sebou i s Trojjediným Bohem.

Souhlasíte s trestem smrti?

Ne. Člověk je víc, než jeho skutky.

Co se Vám na dnešní spoleènosti nelíbí?

Těch nemocí dnešní doby není málo. Třeba honba za majetkem a požitky, které nakonec působí duchovní prázdnotu - a ta se vyplňuje nevázaností, drogami a výstřednostmi. Kdyby lidé hledali Boží pravdu a lásku, ta by je opravdu naplnila a učinila šťastnými. Člověk je přece stvořen k obrazu Božímu, a zatím často vypadá, jak se říká , "pod obraz". Nelíbí se mi křiklavé projevy nespravedlnosti, vzájemná neláska, lhostejnost k ideálům a k mládeži a zvláště neláska k dětem, které Pán Ježíš měl a má tolik rád. Nelíbí se mi lhostejnost k životnímu prostředí a dokonce jeho ničení - to je tak, co mi právě napadá. Dalo by se toho vyjmenovat samozřejmě víc. Ale nerad přisuzuji někomu vyloženě špatný úmysl. Jenom Pán Bůh vidí lidem do srdce. Všimli jste si při své návštěvě na nádvoří biskupského domu nápisu RADOST A NADĚJE? To by mělo být životním heslem nás všech!

Kdyby se Vám mohla vyplnit tøi pøání, co byste si pøál?

Aby všichni uvěřili, že je má Pán Bůh rád, aby měli všichni lidé úctu a lásku k sobě navzájem, dovedli nezištně spolupracovat a vzájemně si odpouštět. A abychom se jednou všichni shledali v nebi.

Èeho se nejvíc bojíte?

Křesťan se bojí hlavně podlosti, hříchu - urazit těžkým proviněním Boha, bližní i vlastní lidskou důstojnost. Jinak se bát - to by málo důvěřoval v Boží lásku. Pan Ježíš řekl: "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo a víc nemohou udělat."

Cestujete? Kde jste byl nejdál?

Ano, cestuji velmi mnoho. Někdy jsou to cesty velice úmorné a únavné, zvláště když jsou to mnohahodinové jízdy u nás i do zahraničí. Teď jsem byl před nedávnem v Prešově na Slovensku - jeden den osm hodin jízdy autem tam za špatného počasí a druhý den osm hodin zpátky. A to jsou mnohé delší cesty. Kdybych neměl pohodlnější rychlé auto, které jsem dostal od přátel ze zahraničí, vůbec bych na to silami nestačil. Někdy cestuji i několikrát za týden - hlavně ovšem o sobotách a nedělích, kdy vy odpočíváte nebo se nějak zabavujete. Nestěžuji si, odpovídám jen na vaši otázku. A kde jsem byl nejdál? Loni jsem byl pozván do Ameriky ( také osm hodin na cestě - letadlem ), abych se setkal s našimi krajany v USA a Kanadě.

Kolik zemí jste navštívil?

Do roku 1990 jsem byl jen v mládí v Itálii. Tam jsem se pak ještě jednou podíval v roce pražského jara 1968 - to jsem se dostal ještě do Polska, východního Německa, Švýcar a Rakouska. Pak už nikam. Ale od roku 1990 jsem byl v Německu, Polsku, Rakousku, na Slovensku i na bývalé Podkarpatské Rusi, v Itálii, v Portugalsku, Švýcarsku, Velké Británii, USA a v Kanadě, v Izraeli, v Řecku - to je co si tak vzpomínám. Z Řecka jsem chtěl jet na Krétu, k níž mám jako biskup vztahy. Už jsem měl nastoupit na loď, ale pro bouři se cesta neuskutečnila.

Èeho si na lidech nejvíce ceníte?

Že patří všichni do jedné lidské rodiny a že mají jeden společný dosažitelný nádherný cíl - stát se členy té jedné velké rodiny Boží i po celou věčnost.

Èím vyplòujete svùj volný èas?

Toho mám velmi málo, jsou to jen chvilky. Odpočinu si třeba luštěním křížovek. Mám rád rozhovory s přáteli, a nejsem-li moc unaven, tedy nějakou knihu či kulturu. Velmi si vážím nepokažené přírody. Když jsem byl v Ústí n. L., chodil jsem si rád zaplavat. Tady to zatím nešlo, ale kdoví, třeba i k tomu jednou dojde.

Děkujeme za rozhovor

Bleskáè (naše interview)

Zvířectvo doma chováme různé. Pejsky, kočičky, rybičky, hady a kdovíco ještě pro potěšení, králíky, slepice, husy a třeba prasata pro obživu. Ale co takový pštros? Na to jsme se v půlce října byli zeptat pana Bohuňka, který na Libáni u Nasavrk chová pštrosy již řadu let.

Èím jste se vyuèil?

Kuchař - číšník.

Jak jste se dostal k této práci?

Zajímalo nás to, tak jsme se toho chopili.

Jednoho pštrosa na zaèátek?

Koupili jsme chovný pár pštrosů afrických a čtyři kuřata australského emu.

Kolik stojí takový pštros?

To se neříká, ale dá se koupit.

Chtìl jste být vždy chovatelem pštrosù?

Já jsem nevěděl co bude, ale když to je, tak to už je.

Èím jste chtìl být jako malý?

Nevím.

Baví Vás tato práce?

Jsem spokojený.

Ze které zemì sem byli pštrosi dovezeni a jak?

Byli sem dovezeni z jižní Afriky a podle mě asi letecky.

Jak je pøevážíte? Za autem?

Ano. Nebo také dobytčákem.

Stal se Vám se pštrosem nìjaký trapas ?

Zatím ještě ne.

O kolika chovatelích v ÈR víte?

Vím o dosti, ale kolik jich je přesně nemám tušení.

A v okolí 50 až 100 km.?

Asi ano, ale nevím to přesně. Už nás je dost, řeknu to tak.

Potøebujete pro chov pštrosù nìjaká zvláštní povolení?

Chov musí projít okresní veterinář a potom musíte mít prostory. No, musíte i nemusíte. Podle toho, jestli to bude váš koníček nebo podnikání.

Jak velká investice je poøídit si pštrosy?

K tomu se nebudu vyjadřovat. Kdo je chce, tak si je koupí. Ať to stojí, co to stojí.

Stalo se, že už pštros nìkoho napadl?

Když k němu jde někdo cizí, tak zaútočí, protože se brání. Jinak ale ne.

Zobákem nebo køídlem?

Kopou nohama dopředu a klovou zobákem.

Prodáváte ze pštrosù peøí?

Prodáváme všechno. Peří, maso, kůži, vejce, výrobky z kůže, celé pštrosy.

Jaký denní režim mají pštrosi?

No, denní režim. Nevím, jak na to odpovědět. Ráno je pustím a dostanou snídani, napijí se a pasou se. Pak dostanou oběd, večeři a jdou domů. A v noci sedí na zemi.

A kde mají hlavu?

Tu buďto natáhnou nebo ji mají pod křídlem. Častěji ji ale natáhnou. A víčka zavírají nahoru.

Žijí pštrosi v páru po celý život?

Když jsou po páru, tak ano. Afričtí ale mohou být i tři - kohout a dvě slepice. Podle toho, jak se koupí. Ale u australských musí být v párech.

Kolik vajec snesou za rok?

Asi dvacet vajec. Záleží na slepici.

Kolik váží pštrosí vejce?

1, 4 až 1, 7 kg.

Dají se pštrosí vejce jíst?

Dají. Smažené, vařené nebo jako omeleta, prostě všelijak a chutnají jako se šlehačkou. Jemně.

Ukládají se k zimnímu spánku?

Neukládají.

Nevadí jim chladné poèasí?

Nevadí. Jenom jim musíme v zimě prohazovat sníh. Jinak nic.

Jedl jste už nìkdy pštrosa?

Jedl jsem. Jí se jen nohy, protože to jsou běžci a prsa nemají. Jí se také srdce, játra, žaludek i krev.

Která èást pštrosa je nejchutnìjší?

To maso.

Èemu je pštrosí maso nejpodobnìjší?

Podle mě to je něco jako telecí a zvěřina. Červené maso.

Umíte nìjakou pštrosí specialitu?

Ano. Nejlepší je biftek.

Kolik vajec snáší pštrosice?

Od dvaceti výš. Snáší po jednom vejci každý třetí až čtvrtý den od února až do září.

Kolik mláïat se podaøí odchovat?

50 až 70 procent vajec se vylíhne a odchovat se podaří skoro všechna mláďata.

Co s nimi dìláte?

Prodáváme.

Poznáte jednotlivé pštrosy od sebe?

Spíš ne, ale někteří se dají poznat. Většinou jsou ale stejní.

Mají nìjaká jména?

Mají a nemají.

Kolika let se pštros dožívá?

Údajně žijí 70 let a 50 let produkují, ale jestli je to pravda, nevím.

Jakou nejvìtší rychlostí mùže pštros bìhat?

Prý až 60 km/h.

Utekl Vám už nìjaký?

Ne.

Choval jste nìkdy nìco jiného?

To ne.

Jak se pštrosi chovají k Vám a jak k cizím?

Ke mně dobře, ale kdyby tam šel někdo cizí, nevím jak by to dopadlo. Rozlišují domácí a cizí.

Zažil jste nìjakou nebezpeènou situaci se pštrosem?

Zatím ne.

Hází jim lidé nìco pøes plot?

Hází tam všechno, dokonce i láhve. Krmí je, ale oni si to nevezmou, protože jsou zvyklí jen na nás.

Co jí pštrosí mládì?

Trávu, granule, šrot.

Šrot pro drùbež?

Ne, pro pštrosy.

Co žere dospìlý pštros?

Pšenici, ječmen, oves, řepu, seno a granule.

Kolik pštrosù a jak dlouho chováte?

Nyní tady nějací běhají, to se snad ani nedá spočítat. Chovám je čtyři roky.

Kolik krmiva sežerou za týden?

Dospělí sežerou tak 2-3 kg krmiva.

Za jak dlouho dospìjí do jateèní váhy?

Za 14 měsíců.

Kolik Kè projí pštros za týden?

Podle toho, jak mu chutná a co jí.

Jak se pštrosi chovají pøi páøení?

Jako slepice, žádný rituál nemají.

Pozná se kohout od slepice?

Ona je hnědá a on je černý.

Jak rozpoznáte pštrosí pohlaví?

Prohlédne je doktor a potom se to pozná po prvním roce podle peří.

Co Vám dala tato práce?

Je to pěkný koníček a líbí se mi to.

Je na obživu nebo jako koníèek?

Na obě strany.

Co tato práce obnáší?

Věnovat se tomu.

Co jste musel obìtovat?

Nic, mám rodiče. Nyní tam skládají řepu, to je pěkné.

Je pro Vás pštros pøítelem

jako tøeba pro jiné pes?

Dá se to také tak brát.

Nechají se pohladit ?

Nechají. Dìkujeme za rozhovor