Rozhovor s René Nekudou, studentem, který navštívil Keňu

   V úterý 14. února si měli žáci možnost poslechnout osobní poznatky studenta hlineckého gymnázia pana René Nekudy, který pobýval déle než měsíc v Keni. Beseda, fotografie, film i vyprávění dětem přiblížily obrovské kontrasty této africké země: na jedné straně bohatství několika vyvolených, na druhé nepředstavitelnou bídu velké většiny obyvatel.

 

 

Proč jste jako Evropan pobýval v Keni?

Protože jsem se stal vítězem první tištěné reality show časopisu Nový prostor. Zvolili si mě čtenáři, a tak jsem se vlastně díky čtenářům dostal do Keni.

Kde jste tam bydlel?

Bydlel jsem úplně všude. Hlavní sídlo jsem měl v Nairobi v apartmánu. Jinak jsem bydlel třeba u domorodců na Rusinga Island nebo v autobusu. A někdy jsem nespal vůbec. Ale zato mám plno zážitků.

Jak dlouhou dobu jste tam strávil?

Něco přes měsíc. 29. října 2005 jsem odlétal a 2. prosince jsem se vrátil do školy.

Když jste přijel do Keni, jaký byl Váš první pocit?

Když jsem přijel do Keni, byl jsem úplně nadšen, protože jsme jeli z letiště dlouhou dobu do centra. Cestou jsem viděl antilopy a zebry, a tak jsem si říkal: „Hurá, jsem v Africe!“ Ale zase na druhou stranu, hned jak jsem vylezl, snažili se mě okrást. Takže jsem poznal Keňu první den z obou stran.

Líbilo se Vám tam, nebo byste raději hned odjel zpátky?

Líbilo se mi tam moc a zůstal bych tam i déle než jen ten měsíc.

Můžete nám něco říci o tamějším způsobu života?

Hlavní rozdíl, který jsem pozoroval mezi Keňou a Evropou, je ten, že oni jsou spokojeni s tím, co mají, zatímco my ne a chceme neustále něco víc. Oni i s tou chudobou dokáží být šťastní. I ve slamu (chudinské čtvrti v Africe) si dokáží užívat života naplno, i když musí zároveň myslet na to, jak přežít, kde shánět peníze na jídlo a základní potřeby člověka. To mě tam nejvíc fascinovalo, ta chuť do života a nevzdávání se.

Jak tam probíhá celý den?

Ráno žena vstane, začne prát a starat se o děti. A to je ještě většinou těhotná, protože tam se rodí neustále. A muž jde shánět práci. Hodně často se stává, že muži čekají před velkými firmami a vědí, že někdo ten den zrovna nepřijde do práce a oni umí to, co ten člověk dělá. A tak vědí, že je tam na tu práci na ten jeden den vezmou. Nebo třeba čistí obuv. Takže ty jednodenní práce jsou v Keni hodně časté, málokdo se sníží k tomu, aby žebral nebo aby se stal kriminálním živlem.

Jaké je tam obyvatelstvo?

Co mám o tom říct. Černošské. Třicet milionů černochů.

Co Vám tam z jídla nejvíce chutnalo?

Mně nejvíc chutnala pizza a také rýže se zeleninou nebyla špatná.

Které zvíře Vás nejvíce zaujalo?

Žirafa. Já jsem si nikdy nemyslel, že žirafa může být tak nádherná v divoké přírodě. Mě vždycky fascinovali lvi, tygři, prostě kočkovité šelmy. Ale najednou mě uchvátila na tom safari žirafa. Jak nádherně chodí, to je fascinující.

Jaké tam hrozí největší nebezpečí?

Největším nebezpečím je smrt, která je na každém kroku. Pro nás Evropany to může být nemoc, protože my na zdejší podmínky nejsme zvyklí. Tomu se člověk snaží předcházet očkováním. Pak to mohou být různé nekalé živly. Ovšem na vesnici tohle nehrozí prakticky vůbec. Já jsem tam měl problémy i s dopravou, protože tam se téměř nedodržují pravidla. Jízda tam byla kolikrát o život, ale nikdy jsme nebourali. Neviděl jsem nikde ani jednu bouračku.

Měl jste obavu z nějaké nakažlivé nemoci?

Měl jsem obavu jedinou, a to bylo HIV. Ne že bych tam provozoval sex, ale jednou jsem se poranil na ruce a potom jsem podával ruku asi tři sta dětem ve škole. A vím, že každý třetí člověk je tam infikovaný. Toho jsem se pak bál, a když jsem přijel domů, nechal jsem si udělat testy. Naštěstí to bylo v pořádku. A pak jsem se ještě bál některých dalších specifických afrických nemocí. Ale mé obavy nebyly zase přehnané, protože jsem měl spoustu očkování.

Jak se tam lidé dívají na nás Evropany?

Jako na balík peněz. Jsme pro ně synonymem velkého bohatství.

Jsou rádi, že k nim jezdíme?

Jsou rádi, že tam jezdíme, že tam taháme peníze. Ale zase na druhou stranu nejsou rádi, když jim bereme majetek, jako třeba Švýcaři, kteří jim berou plantáže čaje. Oni je skupují a Afričané jsou pak nuceni pracovat za dolar denně. A to se ještě skloubí s 53% nezaměstnaností.

 Jaký je tam rozdíl v postavení muže a ženy?

Obrovský. Z pohledu nás Evropanů to má žena v Keni velmi těžké, ale na druhou stranu jsou na to ty ženy zvyklé. Jim to tak nepřijde a po příjezdu do Evropy by se asi chovaly stejně. Už by si asi nezvykly na to, že nemusí dělat služku, stavět baráky a od rána do večera prát, uklízet a rodit děti.

Ocení muž práci ženy nebo i opačně?

Muž ocení práci ženy, i když jak který. To je individuální, ale viděl jsem to. Muž dokonce často dokazuje ženě, že ji má rád tím, že ji zmlátí, což je povoleno v ústavě. Já jsem říkal: „To není normální!“ A jeden z mých tamějších známých mi odpověděl: „Jak jinak bych jí dokázal, že ji mám rád?“ Tak takováhle mentalita tam je.

Přivezl jste si odtamtud něco na památku? Například nějaký amulet?

Spoustu věcí: sošky, oblečení, šperky, šaty pro babičku, zkušenosti a nový žebříček hodnot.

Dělal jste tam nějaké besedy, jako pořádáte tady?

Párkrát jsem dělal besedu o České republice. Koukali na mě divně, ptali se mě, jestli máme slamy a na takové věci. Nedokázali pochopit, že i my na tom můžeme být relativně špatně. Snažil jsem se totiž porovnat Českou republiku třeba s Velkou Británií, aby viděli ten kontrast.

Chtěl byste se ještě někdy do Keni vrátit?

Určitě. Dokonce jsem jim to slíbil.